David Stern během svého působení v pozici komisionáře NBA inicioval řadu změn. Některé se týkaly pouze jednotlivých týmů (př: vlastnictví týmu New Orleans), některé všech hráčů – např. změna typu basketbalového míče (viz. minulý díl).

Pomineme-li basketbalové nadšence, mnoho jeho změn se do vědomí širší veřejnosti ani nedostalo. Jednalo se o interní nařízení a zpřísňující pravidla.

Jedné změny si však všiml úplně každý. V sezóně 2006 přijel k basketbalové aréně autobus s hráči. Fanoušci očekávali „frajery ve vytahaných hadrech.“ Jenže z autobusu vystoupilo 12 džentlmenů, kteří dle přítomných „evidentně mířili na ples v opeře.“ A Stern chtěl, aby to tak zůstalo už napořád.

Po All-Star game v roce 2006 byla svolána tisková konference, kde David Stern oznámil, že liga zavádí nový „dress code“. Hráči, kteří jakkoliv reprezentují podnik jménem NBA, musí dodržovat způsoby, jak se mají oblékat. Dress code se týká příjezdů na zápas, odjezdů ze zápasů, veškerých plánovaných tiskových konferencí, rozhovorů, charitativních akcí a především pobytu na střídačce, pokud jsou zranění či suspendovaní a do hry jako aktivní hráči nenastoupí.

Narušitelé budou pokutováni, a pokud budou pravidlo oblékání porušovat pravidelně, budou postihováni všemi dostupnými prostředky, od suspendování jednotlivých zápasů až po ukončení smlouvy a vyloučení z ligy.

Liga již dříve pokutovala hráče, za jejich oblékání. Týkalo se to však interních klubových nařízení či jednotlivých hráčů. V roce 1997 liga dala pokutu dva a půl tisíce dolarů Chrisi Carrovi, Kevinu Garnettovi a Stephonovi Marburymu za příliš dlouhé kraťasy. Dle pravidel by neměly být delší než jeden palec nad kolena. Z interních nařízení je to například vzdor Big Bena Wallace, který se odmítl vzdát své čelenky. Doposud se nikdy liga nepouštěla do regulací oblečení mimo hřiště.

Dle nových pravidel musí být hráči, kteří nejsou aktivně zapojeni do hry a nemají na sobě svůj dres, oblečeni jako trenéři. A pro trenéry platí pravidlo obleků. Kravata nezbytná není, ale zakázaným ovocem je oblečení reprezentující hip-hop kulturu, zejména:

* dresy
* džíny
* trička
* mikiny
* kšiltovky (baseball hats)
* šátky
* tenisky
* boty ve stylu Timberland
* a masivní šperky

Proti dress codu se okamžitě strhla vlna odporu. V čele odbojářů byl Allen „Answer“ Iverson, Paul „The Truth“ Pierce a Stephen „Captain Jack“ Jackson. Iverson řekl, že hodlá i nadále nosit to, co je mu nejpohodlnější. „Dress Code není to, co já jsem. Nedovolí mi to vyjádřit sama sebe.“

Pierce se oháněl argumentem, že spojovat hip-hop styl s trestnou činností a špatným obrazem je rasistické, a že celé toto nařízení je facka do tváře všem mladým lidem, kteří se v NBA shlédli.

Iverson Pierceovo tvrzení podpořil i výrokem: „Jenom proto, že někoho navléknete do obleku, neznamená, že se z něj automaticky stane dobrej chlap!“

Narážel tak na fakt, že dress code byl zaveden jako jedna z reakcí na rvačku v zápase Pistons proti Pacers.

Za již rozhodnutého stavu byl v samostatném náběhu tvrdě faulován Ben Wallace. Nedal si to líbit a okamžitě se do faulujícího Rona Artesta pustil. Artest (aktuálně Metta World Peace) byl a stále je známý rváč a provokatér. Spustila se bitka, do které se zapojili všichni hráči a nakonec bohužel i diváci.

Následky byly nedozírné. Mezi 9 hráčů byla rozdělena stopka do 146 zápasů, bylo strženo 11 milionů z jejich platů a 5 hráčů bylo obviněno z napadení a následně odsouzeno k jednomu roku veřejně prospěšných prací. Pěti fanouškům byl doživotně zakázán vstup na zápasy NBA a všichni byli obviněni z trestných činů úmyslného napadení. NBA pak začala s masivními změnami, které měly za cíl zvýšit bezpečnost pro hráče i fanoušky. Jedním z prvních kroků bylo omezení prodeje alkoholu. Dalším byl právě zmíněný dress code.

Rebelem byl i Marcus Camby. Tomu pravidla pro oblékání v principu nevadila. „Rád se bude oblékat do „uniformy“. Ale pokud je to opravdu uniforma, musím na ní dostat příspěvek od ligy.“

Stern na námitky hráčů nedal. Řekl, že pravidla budou striktně dodržována a všichni narušitelé tvrdě trestáni. „Jsou to již dospělí muži. Musí si sami rozhodnout, zda hodlají strávit svůj život spojením s NBA, či nikoliv… Ve spoustě zaměstnání lidé nosí uniformy. Nevidím, důvod, proč by to nemohlo fungovat i v NBA.“ Jeho hlavním argumentem bylo opět zlepšit povědomí o lize.

„Styl oblečení je navržen tak, aby vhodně reprezentoval osoby, co jsou v centru dění. Navíc se domnívám, že pravidla jsou tak liberální a tolerantní, že by s nimi mohl souhlasit i Mark Cuban,“ žertoval Stern.

Cuban, výstřední majitel Dallasu Mavericks, který nechodí na zápasy jinak než v džínách a tričku, se vyjádřil, že neexistuje vesmír, ve kterém by s tímhle kdy souhlasil.

Stern smetl ze stolu i Cambyho poznámku a jako jinak seriózní pán přihodil i vtípek navíc: „A pokud si pan Camby nemůže nové oblečení dovolit, asi bych měl stanovit hranici pro stipendium přímo od komisionáře. Co myslíte? Bude 8 milionů dolarů ročně stačit na pořízení nového obleku?“

(Camby měl v sezóně zavedení dress codu roční plat přes 7 milionů dolarů.)

Nařízení pochopitelně nehrálo do karet ani aktuální sponzorům. Většina hráčů je sponzorována společnostmi Nike, Adidas, Puma a Converse. A ti se produkcí obleků zrovna nezabývají.

Jedny zavřené dveře naproti tomu otevírají dveře nové. Z hráčů se stali nejlépe oblékaní profesionální sportovci. Mnoho z nich má vlastní kolekce. Na příchod Russella Westbrooka do haly se vždy těší řada módních expertů. Kevin Love byl zvolen mužem s nejlepším vkusem a Bryant, Wade i James se stali tvářemi společnosti Hublot (luxusní švýcarské hodinky).

NBA byla první profesionální sportovní liga s pravidlem oblékání. Na otázku, zda je budou ostatní ligy následovat, odpověděl Rob Manfred (výkonný viceprezident lidských zdrojů pro Major Baseball League): „V současné době nemáme potřebu měnit zavedená pravidla. Hráči musí ligu na tiskových konferencích reprezentovat v oblečení s firemním logem. Nikdy jsme s jejich oblékáním neměli problém, který bychom museli centrálně regulovat. Kluby jsou si s hráči velmi blízké a vychází jim vstříc.“